Helixova mlhovina — slavně přezdívaná "Oko Saurona" — na nás hledí zpět z hlubin vesmíru jako jedna z nejúchvatnějších a nejbližších planetárních mlhovin na obloze. Nachází se pouhých ~650 světelných let daleko v souhvězdí Vodnáře, toto kosmické mistrovské dílo (známé také jako NGC 7293) je zářícím pozůstatkem hvězdy podobné Slunci v jejích dramatických posledních křečích. Jak hvězda vyčerpala své jaderné palivo, zvětšila se do červeného obra a poté násilně svlékla své vnější vrstvy — vyvrhla je do vesmíru obrovskou rychlostí. Zůstalo jen žhavé bílé trpasličí jádro, ne větší než Země, ale planoucí intenzivním ultrafialovým zářením, které osvětluje vyvrhovaný plyn jako neonový nápis. Z našeho pohledu na Zemi se díváme přímo do bilion mil dlouhého tunelu zářícího vodíku a kyslíku — čímž vytváříme iluzi dokonalého, tajemného oka s jasnou centrální zornicí (bílý trpaslík) obklopeným složitými prstenci a vlákny. Tyto jemné, kometovité uzly a jemné prameny jsou husté shluky plynu a prachu, které tvrdohlavě přežily explozivní závěrečné výbuchy hvězdy. Ačkoliv se Helix na mnoha snímcích jeví jako plochá, prstencovitá struktura, ve skutečnosti je trojrozměrná šroubovice nebo válcovitá skořápka — složitá, poněkud chaotická rozpínající se bublina vytvarovaná větry a radiací umírající hvězdy. Rozprostírá se téměř 3 světelné roky (přibližně polovina vzdálenosti od nejbližší hvězdy) a je jednou z největších a nejdetailnějších planetárních mlhovin, které můžeme studovat zblízka. Tento fascinující "poslední dech" hvězdy nabízí astronomům vzácný, živý pohled na to, jak průměrné hvězdy jako naše Slunce jednoho dne ukončí svůj život — jemně (podle kosmických měřítek) rozptýlí svůj materiál, aby zasévaly další generaci hvězd a planet. (Zdroj: NASA / Jet Propulsion Laboratory-Caltech Strašidelné kosmické oko, zachycené v ohromujících detailech — připomínající nám, že i hvězdy mají dramatické finále.