Je demokracie vždy o pravdě? Proč možná budeme muset uvolnit své názory, abychom uzdravili naše rozdělení | Frank Chouraqui, Rozhovor Ocitáme se uprostřed krize pravdy. Důvěra ve veřejné instituce poznání (školy, tradiční média, univerzity a odborníky) je na historickém minimu a otevření lháři získávají politickou podporu po celém světě. Zdá se, že jsme se kolektivně přestali zajímat o pravdu. Nervozita demokratů před touto epistemickou krizí je částečně založena na rozšířeném předpokladu, že myšlenka demokracie závisí na hodnotě pravdy. Ale i tento předpoklad má svou cenu. Bohužel demokratická tendence přeceňovat hodnotu pravdy se dostává do konfliktu s dalšími demokratickými požadavky. To nás vede k rozporům, které se stávají potravou pro nepřátele otevřených společností. Filozofové předložili několik argumentů pro toto spojení mezi pravdou a demokracií. Nejrozšířenější je zároveň nejhrubší: demokracie představuje vše, co máme rádi, a pravda je jednou z nich. Ale existují sofistikovanější způsoby, jak to vyjádřit. Německý filozof Jürgen Habermas tvrdí, že zdravá demokracie má deliberativní kulturu a deliberace vyžaduje "tvrzení o platnosti". Když mluvíme o politice, musíme se snažit ujistit se, že to, co říkáme, je pravda. Maria Ressa, filipínská novinářka a nositelka Nobelovy ceny míru, podobně tvrdí, že demokracie potřebuje pravdu, protože: "Bez faktů nemůžete mít pravdu. Bez pravdy nemůžeš mít důvěru. Bez všech tří nemáme sdílenou realitu a demokracie, jak ji známe – a všechny smysluplné lidské snahy – jsou mrtvé." Ale opravdu potřebujeme pravdu, abychom sdíleli realitu? V praxi většina našich zkušeností sdílených realit není spojena s pravdou. Představte si mýty, sousedské city, pocit komunity, možná i náboženství a určitě tu nejvyšší sdílenou realitu: samotnou kulturu. Bylo by těžké tvrdit, že sdílíme kulturní realitu naší komunity jen proto, že je naše kultura pravdivá, nebo protože jí věříme. Někteří by mohli tvrdit, že demokracie je vázána na pravdu, protože pravda je nějak neutrální. Samozřejmě, populistická podezřívavost vůči expertům je často formulována v demokratickém jazyce: hodnota pravdy má podpořit takzvanou tyranii expertů. Klíčovým bodem však je, že odborníci, kteří se snaží říkat pravdu, na rozdíl od lhářů nebo populistů postpravdy, musí nést odpovědnost. Podléhají pravidlům pravdy. Demokracie je proto potenciálně více vázána na odpovědnost než na pravdu. "Smysluplné lidské úsilí" Ať je to jakkoliv, problém zůstává, že jak si sami Ressa a Habermas uvědomují, smyslem demokracie je podporovat "smysluplné lidské úsilí." Demokracie se zabývá budováním světa, ve kterém lidé mohou žít lidsky. A to, co je zásadní, nelze splnit pouze pravdou. Skutečně lidský život vyžaduje nejen znalost faktů o realitě, ale také subjektivní pochopení světa a svého místa v něm. Často zapomínáme, že ačkoliv často jdou dohromady, tyto dvě požadavky se mohou také vzájemně rozporovat. Je to proto, že pravda se zabývá fakty, zatímco významy interpretacemi. Porozumění, na rozdíl od poznání, je otázkou toho, jak se díváme na svět, na naše myšlenkové návyky a na kulturní konstrukty – především identity, hodnoty a instituce. Tyto věci plní svou funkci – dávají nám pocit domova ve světě, aniž by si nárokovaly pravdu. Příliš často demokratický duch tyto věci vylučuje jako předsudky a pověry. Zastánci demokratické pravdy by si měli pamatovat, že svět, který se demokracie snaží vybudovat, je světem smysluplného lidského úsilí, nikoli jen suchých znalostí a zjišťování faktů. Současné události ukázaly, že přehlížení tohoto má vážné politické důsledky. Důraz na pravdu a znehodnocení významu vedl k dobře známé moderní depresi, často popisované jako pocit odcizení – přerušení sociálních, historických a tradičních vazeb mezi sebou i se sebou samými. ...