Jídelna se držela okraje galaxie jako výkaly od neidentifikovatelného škůdce. Usadil se na osamělé křižovatce, kde se protínaly tři hyperprostorové dráhy, gravitace unikala do stran, okna byla zatmavená proti modrinovému světlu blízkého akrečního disku. Cedule venku blikala sedmi spektry a jedním emocionálním rejstříkem, což zhruba znamenalo HORKÉ JÍDLO, ŽÁDNÉ OTÁZKY. To se jí líbilo. Žena se usadila do boxu vytvořeného pro něco s příliš mnoha klouby a nedostatkem symetrie. Její boty zněly dutě na palubním plátu. Automat na pultu se probudil s tichým cinknutím a sám se rozložil. "Řád," řekl mechanicky, přeložený jejími implantáty. "Vejce," odpověděla. Automat se zastavil. Jeho povrch se vlnil, když dotazoval databáze, které nebyly aktualizovány od doby, kdy se lidé naučili skládat časoprostor, aniž by ho roztrhali. Blikala varovná vlajka: Neznámo. "Upřesni," řekl stroj. Vzdychla, natáhla ruku a naklonila krempu klobouku dozadu. Na přední straně bylo napsáno NEW AMERICA, pod ním byla vyšitá vlajka. Červenobílé pruhy, známé jako svalová paměť. Kde by před tisíci lety bylo modré hvězdné pole, se stylizovaná raketa drapala ven z černé díry, světlo se za ní ohýbalo, jako by se osvobozovala samotné historie. "Proteinová matrice," řekla. "Zachytěno. Samostatný balíček živin. Většinou aminokyseliny, lipidy, voda. Obvykle ptačí, ale to je otázka jednání." Automat zpracoval. "Preferovaný stav?" "Míchané," řekla. "Jemné. Ne gumu." Stroj začal blikat, ale dodala: "To znamená proteiny denaturované teplem, ale ne spálené." Nastala dlouhá pauza, pak stroj zapraskal a zavrčel....