Ve vlaku ve Velké Británii (byl jsem tam na dovolenou). Tiché auto. Žena sedící za mnou začala pouštět hlasité videa na svém telefonu, bez sluchátek. Nikdo nic neříká. Trvá to deset minut. Nakonec jsem ji požádal, aby přestala, protože je to tiché auto a já jsem se snažil pracovat. Vypadala zmateně, hlasitě se dožadovala vysvětlení, co znamená "tiché auto" (angličtina není její první jazyk), ukázal jsem na ceduli, na které je jasně vidět mobilní telefon. Nespokojeně popadne tašku a odejde. Lidé kolem mě na mě vrhají vděčné pohledy. Auto je zase tiché. Doslova o 10 minut později vešel chlap a začal vést hlasitý telefonát, také ne anglicky. Nikdo nic neříká. Je tu obvyklá pasivně-agresivní anglosaská rutina od lidí kolem něj — hlasité povzdechy, protočení očí atd. Nakonec k němu přijdu (snažil jsem se dělat něco složitějšího a náhodné hluky to ztěžují... proto jsem si vybral tiché auto) a ukázal na ceduli "zákaz telefonů", naštěstí se omluvil a zastavil. Více vděčných pohledů. Asi za to přijdu zabít, ale myslím, že lidé ve Velké Británii jsou až příliš milí na to, aby jim to bylo dobré. Pokud chcete, aby lidé dodržovali společenské normy, musíte být ochotni upozornit na asociální chování, jinak se to všechno rozpadne a už nebudete mít hezké věci. To platí pro mnoho věcí, nejen pro tiché vozy ve vlacích. Každopádně, sníh vypadal na venkovských polích nádherně. Zpátky domů do New Yorku jedu.