Příběh o Dni díkůvzdání, který neučí: Jak vlastnická práva zachránila Plymouth Rok 1: Poutníci dorazí do Plymouthu. William Bradford zavádí společné zemědělství – všichni společně pracují na polích, veškerá produkce jde do společného skladu, rozděleného rovnoměrně bez ohledu na úsilí. Plán zní ušlechtile. "Od každého podle schopností, každému podle potřeb." Ale tady je, co se skutečně stalo: Mladí muži nesnášeli, že musí pracovat pro rodiny jiných mužů bez odměny. Manželky odmítaly pracovat na polích pro cizí lidi, považovaly to za formu otroctví. Silní a schopní neviděli důvod pracovat, když slabí dostávali stejný podíl. Pole ležela většinou neoraná. Na jaře už byli hladoví. Bradford tuto krizi zaznamenal ve svém deníku: "Selhání toho experimentu s komunitní službou... bylo zjištěno, že vyvolává mnoho zmatku a nespokojenosti a brzdí mnoho zaměstnání." Rok 2: Bradford provádí radikální změnu. Každá rodina dostane svůj vlastní pozemek. Necháš si to, co vytvoříš. Váš přebytek je váš k výměně. Vaše děti z vaší práce těží. Proměna byla okamžitá. Bradford znovu: "To mělo velmi dobrý úspěch, protože to všechny členy posádek velmi zaujalo... Ženy nyní ochotně šly na pole a vzali s sebou své malé děti na sézení obilí." Výroba explodovala. Jídla bylo dostatek. Obchod vzkvétal. Poučení, které se poutníci naučili v roce 1623: Lidská přirozenost reaguje na pobídky. Otcové budou pro své děti dřívat, ale nesnášejí práci pro cizí lidi. Matky budou neúnavně pracovat pro své domácnosti, ale budou se snažit o povinnou službu. Soukromé vlastnictví není chamtivost – je to přirozené rozšíření rodinné suverenity. Dokonce i Platón v *Republikě* to chápal (i když to pošetile nedoporučoval): společné vlastnictví ničí přirozené vazby, které pohánějí lidskou dokonalost. První Den díkůvzdání poutníků nebyl oslavou kolektivismu – oslavou jejich osvobození OD něj. ...