Všiml jsem si poklesu zaostření. Ne v jedné osobě, ale napříč systémy a konverzacemi. Byla doba, kdy schůzka mohla obsahovat mnoho myšlenek najednou. Mohli jsme zkoumat odbočky, testovat polovičaté myšlenky a nechat nečekané souvislosti vyplout na povrch, aniž bychom ztratili tempo. Tato volnost byla produktivní, protože náklady na nejednoznačnost byly nízké. To už se nezdá být pravda. Teď se pozornost rychle rozpadá. Nápady se množí, ale neskládají se. Práce stále častěji zahrnuje zužování pole, opakování cíle a zpětné přibližování konverzace do sdíleného rámce, než se něco posune dál. Zjistil jsem, že trávím méně času generováním nápadů a více času jejich omezováním. Méně času otevírání prostoru, více času jeho záměrného zavírání. Nejsem přesvědčený, že to odráží úpadek kreativity. Působí to spíš jako změna v tom, kde omezení žije. Zdá se, že omezujícím faktorem je soustředění, nikoli představivost. Ještě nevím, co si o tom mám myslet. Ale působí to jako skutečná změna v tom, jak práce probíhá, a stojí za to ji pojmenovat, než ji začnete řešit.