Často nepřímo vyjadřujeme "jaký jsem člověk" tím, že hodnotíme ostatní. Když někoho chválím, říkáme "opravdu má vzorec", často je podtextem: Takového člověka dokážu ocenit, což znamená, že mám i vzorec. Když někoho káráte a říkáte "proč je tak bez principů", často je to podtext "Nemůžu to snést, znamená to, že jsem velmi zásadový." Toto chování je v podstatě druhem sebeprezentace, která formuje a posiluje vlastní morální obraz, společenský status nebo pocit nadřazenosti prostřednictvím soudu ostatních. Psychologicky to souvisí s "morálním licencováním" nebo "signalizací": používáme svůj postoj k ostatním, abychom dokázali vnějšímu světu (a sobě samým), že "jsem dobrý člověk", "mám vizi" a "stojím pevně". A poslední věta "Lidé jsou sobečtí a vesmír je také zaměřený na tebe/mě" je ještě výstižnější. Veškeré vnímání a veškerý význam nakonec spadají na pozorovací bod "já". Ať už jsou ostatní jakkoli skvělí nebo nenávistní, musí projít filtrem "já", aby vstoupili do mého světa. Chvála a káránka jsou jen "já" a používám ostatní, abych si psal životopisy. Takže až příště uvidíte někoho, kdo má zvláštní zájem soudit ostatní, zamyslete se nad tím: Mluví o té osobě, nebo o sobě? Lidé jsou složití, ale zároveň roztomile jednoduchí. Koneckonců žijeme uprostřed našeho vlastního vesmíru.