"Jezdím Uberem na noční směně. Potkáš všechny druhy. Opilci, milenci, unavené sestry. Ve 2 ráno jsem vyzvedl chlapa z nemocnice. Nastoupil dozadu, vypadal úplně otřeseně. Neřekl ani slovo. Jeli jsme v tichosti deset minut. Pak jsem uslyšel popotahování. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Zíral z okna, slzy mu tekly po tváři. "Těžká noc?" zeptal jsem se tiše. "Moje žena," vypravil ze sebe. "Ona prostě... rakovina. Je pryč." Srdce mi přestalo bít. Vypnul jsem měřič. "Ještě tě nevezmu domů," řekl jsem. Podíval se nahoru, zmatený. "Cože?" "Teď nemůžeš jít do prázdného domu. Ještě ne." Zastavil jsem v noční jídelně. "No tak. Káva a koláč. Na mě." Zaváhal, pak přikývl. Seděli jsme v tom boxu tři hodiny. Vyprávěl mi o jejím smíchu. Jak se potkali. Jak nesnášela hrášek. Jen jsem poslouchal. Když jsem ho konečně v 6 ráno vysadil, vycházelo slunce. Potřásl mi rukou. "Děkuji," řekl. "Že jsi mě nenechal být sám ve tmě." Tu noc jsem nevydělal ani korunu. Ale byla to nejdůležitější motivace mého života." ~Shihaan Hussain

"Tvůj syn možná celý život bude pracovat v obchodě s potravinami a balit potraviny." Někdo mi to řekl hned poté, co byl mému synovi Jackovi diagnostikován autismus. Během let mi ta slova zůstala v hlavě. Myslela jsem na ně, když nemohl sedět na kruhovém čase v mateřské škole. Když nemohl bezpečně jet autobusem domů ze školy. Když nastoupil na druhý stupeň, pak na střední školu. Přeskočme dopředu. Jackovi je teď jednadvacet. Pracuje v obchodě s potravinami. Krájí ovoce v oddělení s ovocem a zeleninou. Pracuje od 8:00 do 14:00 tři dny v týdnu. Nastaví si budík. Oblékne si uniformu. Jde pěšky na autobusové nádraží. Přijde včas. V tomto životě spolu s autismem jsem se naučil, že nejde vždy o cíl, ale jak jste se tam vůbec dostali. Naučil jsem se, že život žitý jinak není život méně prožitý. Jakákoli práce, bez ohledu na druh, je čestná. To je krásná věc. Připojte se ke mně a pogratulujte mému synovi Jackovi k prvním čtyřem měsícům v jeho práci. Jsme na něj nesmírně hrdí. Zdroj: Carrie Cariello

"V pátek jsem odešel do důchodu ve věku 57 let, takže už nebudu zaneprázdněný v práci, jak říká moje košile, a moje žena také skončí za 6 týdnů. Jsme Australané a chtěli jsme počkat, až nám bude 60, abychom mohli získat přístup k našemu důchodovému fondu, ale za posledních 12 měsíců jsme přišli o tři rodiče a můj otec, který je stále naživu, trpí demencí. Takže to pro nás bylo takové varování, protože prostě nevíte, co přijde dál. Obě jsme velmi fit a zdravé, naše dvě dcery jsou ve dvaceti letech a samostatné a máme dost peněz, abychom to přežili, dokud nebudeme mít přístup k našemu super. Tak jsme si řekli: "Na co ještě čekáme?" a rozhodli jsme se udělat ten krok, dát výpověď a získat zpět kontrolu nad svým časem. Naším plánem je vyrazit do Střední nebo Jižní Ameriky a najít klidné malé surfařské městečko, kde si můžeme pronajmout byt na 3–6 měsíců, surfovat každý den, naučit se plynule španělsky a ponořit se do místní kultury. V roce 1996 jsme strávili 6 měsíců v Latinské Americe jako batůžkáři, takže bude zajímavé to znovu prožít o 30 let později s jiným zaměřením. Plánujeme podniknout takový výlet (nebo výlety) každý rok, v prvních letech podniknout fyzicky náročnější výlety a postupem času omezovat. Děkujeme všem, kteří se na tomto fóru podělili o své příběhy a inspirovali nás." Zdroj: Scott Wilson