To, co ženy nazývají "mentální zátěží" a "emoční prací", je jen samovytvářená úzkost, kterou si kladou na sebe tím, že přebírají stále více odpovědnosti, aniž by o to byly požádány. Pak ta samá žena otočí a prezentuje tento sebenaložený stres jako formu oběti, používá ho k tomu, aby se partner cítil provinile, jako by všechno ve vztahu dělal sám. Velká část tlaku pochází z impulzivních, nepodstatných úkolů, které ve skutečnosti není třeba dělat hned nebo vůbec. Ale jakmile stres překročí osobní práh, promítá se na jejich manžely, jako by teď bylo jejich povinností ho absorbovat a napravit. Co to dělá ještě frustrující, je ta nekonzistence. Když opravdu něco dělat nechce, mohou jasně a důrazně říct ne. Ale když je to jejich vlastní mysl, která je tlačí k přetížení, najednou se to stává "mentální zátěží" a emoční prací, kterou má zvládat někdo jiný. V tu chvíli už to není odpovědnost, ale tlak vytvořený sám, který nyní ovlivňuje jejich duševní zdraví, a pak je obviňován partner, že to nevyřešil. Muži jsou v podstatě obviňováni z imaginárního problému.