Několik myšlenek, které potřebuji vypustit Mám pocit, že jsem v opravdu důležitém bodě svého života. Plně jsem se vrhl do NFT, když už všichni ostatní odešli. Trh je mrtvý. Likvidita pryč, pozornost pryč, dokonce i ti, kteří tvrdili, že nikdy neprodají, přešli na Memecoins. A tady jsem, najímám tým a stavím odrazový můst. Znám sám sebe, znám své ego. Mám tu palčivou potřebu být tím, kdo to vrátí zpět. Chci být ten, na koho lidé ukazují a říkají "On je ten, kdo zachránil NFT." Chci to tak moc, že mě to někdy děsí. Loni jsem postavil Partners NFT za 24 hodin. 60 000 SOL za dva měsíce. To mě něco naučilo: rychlost je odemknutí. Ani umění, ani roadmapy, ani Discord servery se 67 oznamovacími kanály. Jen rychlost. Takže teď stavím Tapfun. Kdo startuje za 60 sekund. Najal jsem inženýry, designéra, veřejně jsem se zavázal, řekl jsem to všem. Už pro mě není žádný tichý obrat. Pokud to selže, selže to před všemi, kdo to sledují. A lidé se dívají. Někteří na mě sázejí, většina proti mně. Vidím citace na Twitteru, vidím odpovědi typu "NFT jsou mrtvé, kámo". To jsou přesně ti lidé, které chci vyvrátit. Ale někdy pozdě v noci přemýšlím, jestli mají pravdu. Je to dost působivé? Stojí za to odrazový můst pro mrtvý trh? Když vím, že nikdy nebudu spokojený s ničím, co postavím, neměl bych od začátku jít do většího swingu? Stavím Tapfun proto, že v něj věřím, nebo proto, že jsem to oznámil a teď jsem uvězněný? Nevím. Opravdu nevím. Co vím jistě, je, že stavba zde působí jako hard mode. Není tu žádný humbuk, žádná likvidita k využití, žádné publikum čekající na napodobení. Jsem tu jen já, práce a ticho dost hlasité na to, abych slyšel své vlastní pochybnosti. Ale to ticho působí i jako svolení. Nesoutěžím o pozornost, nevystupuji, neoptimalizuji pro trh, který neexistuje. Jen stavím. Bojím se, že jsem podvodník. Že nejsem dost technicky zdatný, nedostatečně propojený, nejsem dost chytrý. Že si brzy všichni uvědomí, že jsem byl jen chlap, který měl jednou štěstí a spletl si to s osudem. Ale pak je tu ten druhý hlas. Ego. Říká mi, že tu mám být, že to zvládnu lépe než kdokoli jiný. Nemám žádné ospravedlnění si to myslet. Žádné. Ale ten pocit nezmizí. ...