Přemýšlel jsem o tomhle a proč se zdá, že "strach ze smrti" a "neumírej" dnes oslovují mnoho mladých lidí. Muži i ženy po tisíciletí čelili smrti téměř univerzálně ve svých dvaceti letech: muži ve válce, ženy při porodu. Utrpení bylo nevyhnutelné a smrt obrovská možnost. Ve svých třiceti jsi se zabýval otázkou své vlastní smrtelnosti, stejně jako všichni ostatní ve své generaci. Čím dál méně lidí prochází životem čelící smrti předčasně. Nevyhnutelnost smrti samozřejmě nezmizí, ale smíření se se svou smrtelností přichází mnohem, mnohem později, nebo v některých případech vůbec. Myslím, že velká část kultury úzkosti pramení právě z této konkrétní změny.

Musím říct, že jsem si toho u lidí opravdu začal všímat. Čelili smrti nějakým smysluplným způsobem? Ve středním věku se rozdíly stávají opravdu zřejmými.