Představte si, že světlo vzdálené galaxie cestuje miliardy let vesmírem, jen aby narazilo na obrovskou galaxii v popředí, která deformuje samotný časoprostor. Toto extrémní ohýbání – silné gravitační čočkování – může toto světlo pozadí zkroucit do ohromujícího, téměř dokonalého kruhu nazývaného Einsteinův kruh. Díky špičkovému vysoce rozlišujícímu zobrazování a spektroskopii (zejména z dalekohledů jako James Webb Space Telescope) astronomové rozebírají i ty nejmenší deformace v těchto kosmických prstencích. Pečlivě oddělují zářící viditelné hvězdy od neviditelného lešení, které skutečně dominuje: temné hmotě. Výsledek? Mimořádně přesná gravitační mapa odhalující skutečný tvar halo temné hmoty, jak je centrálně koncentrovaná a – nejzajímavější – její maloměřítkovou shlukovitost neboli "podstrukturu". Proč je to tak důležité? Temná hmota odmítá vyzařovat, absorbovat nebo odrážet světlo – je zcela neviditelná pro naše běžné dalekohledy. Jediný způsob, jak ji detekovat a mapovat, je pomocí gravitačních otisků prstů. Einsteinovy prstence poskytují jedno z nejčistších, nejvíce geometricky řízených měření, osvobozeno od chaotických předpokladů, které trápí jiné metody (jako je sledování hvězdných drah nebo pohybů plynu). Nedávné objevy ukazují, že tyto temné hmotové halo nejsou hladké a jednotné, jak se dříve zjednodušovalo. Místo toho jsou plné drobných shluků a subhal – přesně jak předpovídaly přední kosmologické simulace založené na studené temné hmotě. Porovnáním těchto čočkových pozorování s těmito simulacemi vědci důkladně testují základní povahu samotné temné hmoty a složitou fyziku, která formovala rozsáhlou strukturu našeho vesmíru v kosmickém čase. Zdroje: NASA, pozorování vesmírného teleskopu James Webb, publikace v Nature Astronomy a The Astrophysical Journal.