Přišel jsem o matku kvůli rakovině. Žádná slova nedokážou popsat ten pocit smutku, smutku, ztráty, traumatu a osamělosti, který cítím. Byl jsem s ní každou vteřinu jejího boje za posledních 7 měsíců. Strávil jsem s ní každou noc po dobu 1,5+ měsíce, kdy byla hospitalizovaná. Zemřela mi v náručí. Největší žena, kterou jsem kdy poznal a kdy poznám. Žena, která obětovala všechno pro své děti. Který se snažil vydržet odspodu a přesto říkal Alhamdulillah za všechno. Žena, která vždy měla odpovědi a útěchu, aby mohla svým dětem poskytnout ty nejbanálnější problémy. Jsem dospělý muž, který si myslel, že má všechno v rukou. Myslel jsem si, že můj život je euforický opojení, kdy se nic nemůže pokazit. Teď se cítím jako ztracené dítě v obchodě s potravinami. Touží po matce, ví, že se už nikdy nevrátí. Stále nemohu zpracovat, že je to skutečné. Vidím její kontakt v telefonu, nemůžu jí zavolat. Nemůžu se přinutit podívat se na její fotky v galerii. Teď už za ni mohu jen modlit a snažit se být alespoň z poloviny tím, kým bývala. Užívej si každé vteřiny, kterou máš s rodiči. Vidět jejich štěstí a vytvářet s nimi vzpomínky má větší hodnotu než jakákoli částka peněz na světě. Chybíš mi, mami. ❤️