Velkou věcí pro mě v dospělosti bylo uvědomit si, že se můžu prostě "chovat normálně" co nejlépe umím a dál se tím netrápit. Tedy: snažit se být laskavý, zdvořilý, ohleduplný, pokud je to možné, nikomu neublížit, být ochotný a schopný zapojit se do konfliktu s lidmi, které miluji. A i tak mě nebude mít každý rád a někdy ublížím lidem, a to je vlastně součást života. Nevíš a nemůžeš předvídat, odkud ostatní lidé přicházejí, a většinou není tvůj problém, co na tebe promítají; Empatie je nutně nedokonalá. Dřív jsem žil v neustálém strachu, že někoho omylem rozruším, protože pro mě bylo nejhorší na světě představa, že někoho urazím nebo že mě někdo nemá rád (prostě klasické věci, jak se snažit vyhovět ostatním). Ale ve skutečnosti je to vyčerpávající způsob života a vede k neustálé mírné neupřímnosti. Teď chci žít jen slušným člověkem, jak nejlépe umím, přijmout důsledky svých činů a omlouvat se, když se mýlím.