Protože je konec roku, rád bych napsal něco o svém otci, který zemřel 20. dubna tohoto roku. Jeho otec, Takayoshi Kogu, byl malíř, který žil ve světě současného umění. Bylo mu 87 let. Příčinou smrti byla plicní fibróza, ale myslím, že to byl klidný konec blízko stáří. Poslední dva roky jsem onemocněl Alzheimerovou chorobou a pokračoval v péči o ni ve spolupráci se sestrou a vedoucím péče. Původně jsem měl cukrovku, ale jak se demence zhoršovala, nebyl jsem schopen inzulín aplikovat sám injekčně, takže jsem jí také pomáhal. Příznaky se zhoršily natolik, že jsem zapomněl ovládat svůj oblíbený gramofon, ale dokázal jsem si udržet každodenní život. I uprostřed toho mě ohromilo, že jsem vedle stereo setu promítal soundtrack svého "Bear Knuckle II" a vždy se na něj díval. Těsně před smrtí, "Nemyslel jsem, že (život) bude tak rychlý." Slova, která jsem řekl, mi stále zůstávají silně v srdci. Můj otec miloval klasiku a jazz a desky se doma vždy pouštěly. Není pochyb o tom, že hudební zážitek, který jsem poslouchal jako dítě, se stal kořenem mé hudby dnes. Měl laskavou povahu a když jsem mu dovolil poslouchat píseň, říkal jen komplimenty. Když jsem byl dítě, přišlo mi to trochu lichotivé, a chtěl jsem slyšet své upřímné dojmy. Můj otec byl zhruba v době, kdy jsem začal pracovat v herní hudbě "Hudba z her bude v budoucnu určitě oceněna. Yu-chan přijde čas." Bylo to tehdy velké povzbuzení. Můj otec byl dobrý jen v malování a laskavosti, ale mou hudbu velmi dobře rozuměl. Cítím se osaměle, když si uvědomím, že už nikdy nebudu moct mluvit o hudbě. Na tátu. Děkuji za spoustu hudby a laskavosti. 😊