V dospívání až ve dvaceti letech jsem se posmíval přátelům, jejichž život se zdál být jen o trávení času s přáteli a sportování. Byli to blázni. Jak se opovažují promarnit svůj potenciál na tak každodenní věci. Jak by nemohli trávit každou bdělou chvíli přemýšlením o řešení velkých problémů na úrovni lidstva, překonávání svých vrstevníků a dosažení něčeho ze sebe. Na základní škole se mě spolužák zeptal: "Proč tolik čteš o prázdninách? Pojď se potkat." Bez zaváhání jsem řekl: "Aby jsem nedopadl jako ty." Od té doby se mnou už nikdy nebavil; O několik let později bych si přál, abych to neřekl, ale tehdy jsem to myslel vážně. Nic pro mě nebylo důležité kromě toho, že jdu dál. Všechno nesouvisející bylo jen překážkou. Stal jsem se prvním v rodové linii, kdo se dostal na univerzitu Ivy League. První, kdo pracoval v USA. První, kdo se stal milionářem ve 25 letech. Teď je mi přes třicet a podle většiny běžných měřítek jsem to zvládl. Práce mě stále pohání, ale v posledních letech se teprve učím, že přátelé, rodina a zdraví – pro vás i pro ty kolem vás – jsou pravými polárkami. Vždycky byly. Jsou to ty, které dávají životu smysl za tu námahu. Já jsem byl blázen celou dobu. Uklidňuji mě, že jsem měl obrovské štěstí. Netrvalo mi 40 let, než jsem dosáhl toho, co jsem si myslel, že chci, jen abych se mohl naučit, co potřebuji. Jen těsně jsem se vyhnul časové ose, kde sedím na smrtelné posteli, ohlížím se zpět na svůj život a šeptám: "Měl jsem čas, ale nevěděl jsem to; lásku, ale neopětoval ji; život, ale nevážil si ho." Přeji ti to samé hned za chvíli.

@macroamaranth omlouvám se, že to nebylo na místě