Za posledních 12 měsíců jsem strávil 4 měsíce mimo Evropu. Asie, Severní Amerika, Jižní Amerika... Potkal jsem stovky lidí. A všude jsem cítil obrovskou propast s Evropou. Na práci. O klimatu. O náboženství. O inovacích. O tom, jak si představit budoucnost. Seznam je nekonečný. Nevím, jestli má Evropa pravdu nebo ne. Ale jedno je jisté: svět se posouvá vpřed, mění se, a máme dojem, že Evropa žije, jako by už bylo všechno považováno za samozřejmé, a ujišťuje se tím, že si říká, že Spojené státy jsou mocnější, ale vládne jim idiot (jaké šílenství) a že zbytek planety nás nikdy úplně nedožene (nová šílenost)... Paradoxem je, že máme obrovské dědictví, kulturní a společenské bohatství, ale – a to je možná nejvýraznější bod – nechceme přiznat, že musíme být schopni vše toto udržet a rozvíjet (kromě dluhů 😅). Žijeme trochu z nájmu, zatímco zbytek světa tvoří, staví a inovuje na plné obrátky. Viděl jsem ho od Bangkoku po Buenos Aires. Pokud chceme náš model udržet, nebo ho alespoň zlepšit, musíme tuto realitu přijmout. Nic se nedá udělat bez úsilí. Musíme pracovat, tvořit, inovovat, jako to dělaly předchozí generace. Protože svět na nás nepřestane čekat. Ještě horší je, že nám ji vnucuje.