Pomalu si začínám uvědomovat, že ten "červený pilulkový moment", který jsem já a další zažili po hurikánu Helene, je extrémně vzácný. Byl jsem naivní, když jsem věřil, že když lidem ukážeš pravdu, uvidí ji... a změnit jejich názor. Mýlil jsem se. Možná je to nejděsivější část, uvědomit si, že někteří lidé vůbec nechtějí vstávat. Raději zůstanou zahaleni v emocích, než aby čelili realitě. Pocity jsou útěchou, teplým přikrývkou, kde, ať už se mýlíš jakkoliv... můžete tvrdit, že vaše ÚMYSLY jsou dobré. Raději by žili v pohodlí emocí, než čelili nepohodlí reality. Je jednodušší CÍTIT se správně, než mít pravdu. Je MNOHEM jednodušší být naštvaný než být upřímný. Začínám chápat, že významná část lidí, které znám, se skutečně identifikuje jako hnutí, ke kterému patří. Takže když fakta, pravda, zpochybňují jakoukoli část té identity... Pak se tyto informace skutečně stávají hrozbou pro jejich identitu. Takže vlastně se stane OPAK toho, co jsem čekal. Myslel jsem, že pravda otevře lidem oči... ale dramaticky jsem podcenil, jak pevněji se lidé drží příběhů, které jim dávají pocit bezpečí, i když jsou to lži. Protože jakmile PŘIJMEŠ pravdu, už ji nevidíš z paměti. Už se nedá znovu usnout, a bohužel jsem si uvědomil, že většina lidí by raději dál snila. ...