Vyhrál jsi, bratře, tentokrát jsi úplně vyhrál, zlomil mou psychologickou obranu a já jsem ji úplně zničil. Před vámi jsem byl divoký pes v hustém dešti, a když jsem uviděl hnědý kus na kraji silnice, myslel jsem si, že je to hovínko, a snědl jsem ho s radostí, jen abych zjistil, že je to čokoláda a mohl jsem zemřít jen s plnou pusou sladkosti. Měl jsem pocit, že se třesu zimou v zimě, a konečně jsem našel zchátralou slaměnou chatrč, kde jsem se schoval, a objímal jsem kolena, abych cítil slabé teplo, ale najednou jsem zjistil, že trámy chaty už byly sežrány hmyzem, a v další vteřině se zřítila a pohřbila mě v studené trávě. Myslel jsem, že beru brčko na záchranu života, ale nakonec jsem si uvědomil, že brčko mě ani neudrží, a vždycky jsem měl pocit, že se můžu držet, než se ponořím hlouběji do bažiny se mnou, i když mě realita porazila, nos měl modrý a obličej oteklý, mohl jsem si otřít obličej, postavit se a říct "to je v pořádku". Ale tentokrát je to jiné, tvá lehká slova jsou jako tupý nůž, ne tak ostrý, ale řezný na nejměkčí místě, bez krvácení, ale bolí to tak moc, že nemůžeš ani dýchat.