??? V zastíněných chodbách berlínského Pergamského muzea spí tichý svědek z města, které by nemělo pocházet z Uruku, prvního skutečného města lidstva, zrozeného před pěti tisíci lety na sluncem spálených pláních jižního Iráku, když byl svět ještě mladý a psaní samo o sobě bylo novorozeným zázrakem. Tam, pod vrstvami prachu a času, němečtí archeologové odhrnuli staletí a našli ji: malou vápencovou postavu, klidnou, záhadnou, zírající širokýma, neblikajícíma očima, která sledovala padesát století vyryté jméno, bez nápisu, který by prozrazoval, kdo je: bohyně, kněžka, královna nebo něco ještě podivnějšího. Učenci argumentují tiše; někteří vidí Paní z Uruku, jiní zapomenuté božstvo domu a krbu. Přesto nenabízí žádné odpovědi, jen ten slabý, vědoucí úsměv, který přežil povodně, oheň a vzestupy a pády říší. Většina lidí, kteří projdou kolem její vitríny, si jí vůbec nevšimne. Stojí mezi hlasitějšími poklady, tichý duch z úsvitu civilizace, skrývající svá tajemství, zatímco davy honí slavnější tváře. A tak žena z Uruku čeká, trpělivá jako kámen, drží tajemství prvního města světa v křivce svých starobylých rukou.