Jednou jsme zahráli šachy v parku, kde se mlha nikdy nezvedla. Se starým mužem, který by pohyboval figurkami jazykem. Hráli jsme hodiny bez většího slova. Protože říkal, že figurky někdy mluví a naučí nás víc než řeka. Ale ani moc nemluvili. Obvykle to byl jen zvuk mramoru a slin. Nakonec přestal chodit. Ale kousky se stále zdály mokré. A nevěděl jsem, jestli je to mlhou nebo jeho. Ani mé slzy. Protože mi chyběly ty chvíle, které jsme měli. Mlčky.