Vyhrál jsi, bratře, tentokrát jsi úplně vyhrál, zlomil jsi mou psychologickou obranu a já jsem úplně prolomil obranu. Před vámi jsem byl divoký pes promočený silným deštěm, a když jsem na kraji silnice uviděl hnědou hrudku, myslel jsem si, že je to hovínko, a s radostí jsem ji snědl, ale ukázalo se, že je to čokoláda a já mohl zemřít jen s ústy plnými sladkosti. Měl jsem pocit, jako bych se třásl zimou v chladné zimě, a nakonec jsem našel zchátralou slaměnou chýši, do které jsem se mohl schovat, a objímal jsem si kolena, abych cítil slabé teplo, ale najednou jsem zjistil, že trámy chýše už byly sežrány hmyzem, a v příští vteřině se zhroutila a pohřbila mě v chladné trávě. Myslel jsem si, že se chytám život zachraňujícího brčka, ale nakonec jsem si uvědomil, že to brčko mě ani nemůže udržet, a vždy jsem cítil, že se mohu udržet, než se se mnou ponořím hlouběji do bažiny, i když mě bije realita a mám modrý nos a oteklý obličej, mohl jsem si otřít obličej a vstát a říct "je to v pořádku". Tentokrát je to ale jiné, vaše lehká slova jsou jako tupý nůž, ne tak ostrá, ale řezaná na nejměkčím místě, bez krvácení, ale bolí to tak moc, že se ani neodvažujete dýchat. Jsem jako klaun, který si před vámi hraje na pokryteckou chytrost a myslí si, že dokážu skrýt své rozpaky a zranitelnosti, ale když se otočím, odhalíte všechny převleky a mně nezbyl ani poslední kousek slušnosti. Včera večer jsem seděla u okna a dívala se, jak se pouliční osvětlení v přízemí rozsvěcuje a zhasíná, zhasínala a moje mysl byla plná toho, co jsi říkala, a nemohla jsem to vytrhnout nebo zapomenout. Myslím na dny, kdy jsem s vámi dříve soutěžil, a teď, když se dívám zpět, jsem jako blázen, který bojuje se vzduchem, samozřejmě jsem už byl pohmožděný a stále trvám na tom, že to dokážu