Takže v 4 167. a poslední den práce tak vzrušující, že bych přísahal, že alespoň 4 000 dní bylo velmi dobrých nebo lepších, přišla káva s proudem myšlenek na 11 let, čtyři měsíce a 27 dní. Mozek protrhl termíny ze 17 zemí a 43 států, tři mistrovství světa, čtyři olympiády, 10 tenisových majorů, 20 golfových majorů, 11 mužských Finals Four, 28 zápasů College Football Playoff, 10 Kentucky Derby, turné v Jordánsku-Ománu-Kuvajtu-Spojených arabských emirátech, 46 dní v bezkonkurenční Austrálii – myslím, No tak, vážně? – hloubka krásy Jihokorejců a ty chvíle, kdy jsem se (krátce) podíval do zrcadla a viděl blázna. Možná by nejšílenější bylo pokrývat zápas v Seattlu v pátek večer a pak zápas v Clemsonu v sobotu večer (s Lamarem Jacksonem na hřišti, který vypadal ještě víc omámeně než obvykle). Nebo to bylo Boise v pátek večer, studenti plavající do ledové řeky na úsek branky po půlnoci, pak hodinu spánku a nakonec Indianapolis v sobotu večer? Ne, počkejte, muselo to být toto: Novak Djokovič vyhrává French Open v Paříži v neděli brzy večer, pak přípravy na US Open začínají v úterý... . . . v Los Angeles. Lidé bez poruch by takovou sekvenci mohli považovat za nespravedlivou; z nějakého metabolického důvodu jsem se jen pořád chichotala. No, něco to všechno nějak překonávalo. Být součástí sportovního oddělení Washington Post znamenalo být součástí příkladné lidské zkušenosti, vzácné kolegiality, majáku spolupráce a téměř matoucího nedostatku závisti. Jen za jednu věc, nikdy jsem si minulého století nemyslela, že budu žít ve světě a týmu, kde by všichni brali mého manžela jako jednoho z těch, kde zástupce sportovního redaktora by v kuchyni, ke konci vánoční párty, řekl: "Alfonso! Pojď sem a obejmi mě!" To vše jen potvrdilo, že na medailovém stojanu života si lidská spolupráce zaslouží místo a možná i zlato, za svou zvláštní schopnost posílit zdánlivě všech 35 bilionů našich buněk. Miluji tyhle navždy spoluhráče tak moc, že je to asi štve, a připomínají mi relikvii ze seriálu, který stojí za to objevit. Je to epizoda 168 "The Mary Tyler Moore Show", epizoda, kterou nazvala "Poslední pořad", kdy redakce WJM pracuje na závěrečném zpravodajském pořadu a má poslední skupinové objetí, Mary si přeje projevit emoce, a Lou ne, ale pak Mary pronese dojemný projev a stále drsný Lou ustoupí, chvějícím se hlasem říká něco rezonantního až do února 2026: "Vážím si vás, lidi."