Někdy zapomenete, že věc, kterou stavíte, neexistovala, než jste se jí dotkli. Je snadné se ztratit v dnech, které se slévají dohromady, v měnících se prioritách, v rozhovorech, které vás nechávají přemýšlet, jestli vůbec něco z toho dopadá tak, jak jste doufali. Ale když se na chvíli zastavíte, můžete pod tím vším cítit pravdu. Rozhodl ses vytvořit něco skutečného. Většina lidí to nikdy nezkusí. S tím spojena je váha. Ne ten hlasitý. Takové, které ti sedí na hrudi, když si uvědomíš, že jsi zodpovědný za něco, co tě možná přežije. Nosíš ho sám častěji než přiznáváš. V hlavě řešíš věci, o kterých nikdo jiný zatím ani neví, že jsou problémy. Držíte pochybnosti i víru zároveň a nějak se pořád hýbete. A přesto, někde tam venku, ti někdo fandí, aniž by tě kdy potkal. Někdo, kdo přesně ví, jaké to je stát před prázdnou stránkou, rozbitou stavbou, zaseknutým rozhovorem a přesto to zkusit znovu. Někdo, kdo chápe, proč ti na tom tolik záleží, i když to nikomu jinému nedává smysl. Svět se posouvá vpřed kvůli takovým lidem. Lidi jako ty. Lidi, kteří se probudí s nápadem, který je nenechá na pokoji, a rozhodnou se mu dát šanci. Taková snaha nekřičí. Zněl bzučí. Tichý, klidný, vytrvalý. Během toho si změny nevšimnete. Všimnete si jen těch dnů, kdy jste málem skončili, ale neudělali jste to. Pokud se někdy budete ptát, jestli na tom vůbec záleží, pamatujte na tohle... Formuješ něco, co by bez tebe neexistovalo. Možná to roste. Možná se to vyvine v něco, co nelze předvídat. Možná se to stane malou součástí života někoho jiného dlouho poté, co skončíte. Ať už se stane čímkoli, posouvá příběh vpřed. A to je dostatečný důvod pokračovat.