Dnes ráno jsem byl na zoomu s Íráncem, který byl před několika lety součástí protestů, a když ho IRGC zbila, řekl, že první a jediná myšlenka, která mu v tu chvíli přišla na mysl, byla: "Pokud zmizím, doufám, že tam venku bude někdo, kdo bude mým hlasem." Od té doby na to nepřestanu myslet. Představte si, kolik desítek tisíc Íránců mělo přesně stejnou myšlenku za posledních pár dní. Zatímco my myslíme na ně, oni myslí na NÁS. Ochotní, přání, modlitba, abychom za ně mluvili, když oni nemohou. Nesmíme je zklamat.