Jsem jen monstrum? Už jsou to 4 roky, co jsem se stal otcem, a začínám mít strach o svou duši. Pravda je, že prostě nemám rád být mezi dětmi příliš dlouho. Historicky to u otců není neobvyklé, ale dnes to působí téměř nelegálně. Způsobuje mi to hodně zmatku a úzkosti. Ideální doba, kterou bych chtěl trávit hraním s dětmi, je asi 70–140 minut týdně – přibližně deset minut denně, možná 2x denně, s přestávkami v práci. Moje city lásky k nim jsou naprosto silné, ale když je musím sledovat nebo je bavit déle než asi 10 minut, krev mi začne vřít. Chci prostě pracovat nebo něco dosahovat. Snažím se být vděčný, ale nefunguje to. Dnes ráno, v sobotu 3. ledna, je 9 hodin ráno. Je tu v Austinu slunečný, teplý den a můj čtyřletý syn mě prosí, abych si na ulici zahrál na chytání. Pila jsem kávu, ještě jsem se probouzela, takže jsem na to neměla moc chuť, ale v tomhle věku je jeho touha hrát neukojitelná. Prosil a žadonil, tak jsem ustoupil, a s úsměvem. Nemám problém být laskavý a milující otec, problém je jen v tom, že mě to nebaví. Nejde o to, že bych se snažil maximalizovat své osobní potěšení; přijde mi špatné, že zažívám tak málo radosti, když moji kamarádi tvrdí, že toho tolik zažili. Bylo to nádherné. Bydlíme na malebném bloku lemovaném stromy. Jsem dokonce relativně uvolněný po svátcích během svátků. Hrát si na chytání se synem má být ikonický, vrcholný zážitek. A přesto každou minutu uvnitř prostě nechci být tam. Chci si v klidu pít kávu. Pak se cítím provinile, absurdně nevděčná a stydím se, když skončíme. Vím, že až bude teenager, budu toužit po těchto dnech zpět. Mám všechny tyto racionální pohledy a byl jsem velmi trpělivý a vytrvalý v tom, abych to vstřebal, ale nic mě emocionálně nezafixuje. Jsem hrozný člověk? Nebo je můj pocit v určitém rozmezí historicky normálního a jsou to moderní rodičovské normy, které jsou mimo? Ať už je to moje chyba nebo ne, je mi to jedno, chci to prostě vyřešit. Něco není v pořádku a už nemám výmluvu, že jsem v tom nová.