Dokončil jsem Den díkůvzdání s rodiči. Každým rokem je to těžší, protože můj táta má primární progresivní afázii, což je raná forma demence. Ztrácí schopnost mluvit a jemná motorika mu teď slábne. Vždycky ho beru na svátky do pěkné sushi restaurace a už nemůže používat hůlky. Personál byl velmi milý, že mu pomohli s vidličkou, ale on se pořád snažil používat hůlky mezi chody, jen aby zjistil, jestli se je zase naučí používat. Když jsem byla mladší, naučil mě používat hůlky a vždy si je vyžádal, když jsme šli do asijských restaurací. Je působivé, jak moc se osobnost člověka dokáže projevit i když má problém mluvit. Vždycky byl tvrdohlavý a má suchý smysl pro humor. Někdy mu máma pomáhá vyprávět jeho staré příběhy a on je komentuje slovy, která stále dokáže používat (nadávky jsou stále velmi přístupné). Nakonec je to překvapivě vtipné. Naštěstí máme rádi stejný druh hudby, takže je snadné se s tím stále ztotožnit. On je důvod, proč jsem se jako dítě začal věnovat nástrojům (viděl nás hrát Rock Band a nabídl mi, že mi koupí opravdovou kytaru místo plastové). Sedával se mnou před spaním a žádal mě, abych našel různé země na mapě světa, která visela na mé zdi v ložnici. Mluvili jsme o tom, co víme o těchto zemích nebo o nedávných světových událostech. Pravděpodobně proto jsem se ve škole opravdu začal zajímat o historii a společenské vědy. Stále to tak nějak děláme, ale musím s ním zkusit 20 otázek, abych zjistil, jaký má názor na zprávy. Vždycky mám ten skrytý strach, že mu nevědomky vkládám slova do úst, což by nenáviděl. Moje máma to má už tak těžké. Pomáhám platit prakticky všechno velké, co teď dělají (rekonstrukce domu, dokonce i část svatby mé mladší sestry), protože táta musel přestat pracovat mnohem dřív, než čekal. Určitě tráv čas s rodiči, pokud máš to štěstí mít s nimi dobrý vztah, je těžké uvěřit, jak rychle to může být, než to začne. Omlouvám se, že dávám smutné věci do TL, myslím, že mi psaní tohoto příspěvku pomohlo trochu to zpracovat.