Moji rodiče byli opravdu staří, když mě měli – kolem čtyřicítky. Dost staří na to, aby byli teenageři během Velké hospodářské krize. O té době měli tolik šílených historek. Ovesné vločky k večeři. Děti spící po 4 na posteli. Můj dědeček chodil v noci na ulici a hledal nedopalky cigaret, aby mohl vytáhnout tolik tabáku, že by si mohl ubalit vlastní cigaretu. Všechny ty děti, které chodily do práce v pozdním dospívání a dávaly všechny své peníze mé ovdovělé babičce, aby mohla přežít celá rodina. Byli chudí. Dalším tématem, které se v těchto příbězích vždy odráželo, bylo, že "nikdy nešli na pomoc". ("Úleva" bylo to, čemu se tehdy říkalo vládní sociální programy.) Byli na to tak hrdí. Bylo to hanebné jít "na pomoc" a oni to nikdy neudělali. Co se stalo s tou Amerikou?