Rozešla jsem se se svým partnerem téměř tři roky, připravená se přestěhovat, a od té doby, co jsem se s ním rozešla, pláču a někdy mám pocit, že ve vztahu hraji spíše jako přítele V tomto věku jsem si vždy myslela, že hlavním cílem je vydělávat peníze a posouvat se vpřed, on je jiný, myslí si, že mi nezáleží na jeho pocitech, a někdy jsem kvůli těmto věcem hlučná a oněmělá Později jsem byla unavená, cítila jsem, že se nedokážu postarat o jeho pocity a navrhla jsem rozchod a on nesouhlasil, jen takhle další rok, bylo mu to nepříjemné a mně to bylo také nepříjemné, ale vždy o tomto vztahu mluvil tak dlouho, jen běžel a běžel, ale nemyslím si, že je to v pořádku, jdu vpřed, on stojí na místě nebo dokonce ustupuje a jeho komplex méněcennosti se zhoršuje a zhoršuje V minulosti se dalo říci, že rozchody byly malé hádky a já jsem pokaždé obměkčila své srdce, ale zjistila jsem, že jsem se kvůli těmto věcem vždy hádala, ale už nejsme mladí a nechci se vdávat, takže ho nechci zdržovat, pocity pro mě nejsou na prvním místě Nové prostředí začíná znovu

Pláč v textu je, že pláče, já jsem neplakal, mám jakési osvobození, že jsem svobodný