Jedna kritika, kterou mám vůči pravici, je, že si myslím, že historicky podcenila, jak moc se liberálové investovali do politiky, do jaké míry spálili lodě za sebou a učinili z politiky ústřední bod smyslu, který jsou schopni najít v životě. Vzpomínám si, že jsem slyšela rozhovor s Anou Kasparian, kde mluvila o tom, že neplánuje mít děti, aby se místo toho mohla soustředit na svou retardovanou progresivní kariéru v médiích. Myslím, že existuje spousta lidí jako Kasparian, kteří se podobně zaměřují na politiku nebo sociální postavení a smysl z kariér, které s politikou sousedí, a kteří, jakkoli je Kasparian smutná, z toho mají mnohem méně co vytěžit než ona. Konzervativci mají tendenci mít ve svých životech jiné věci a více zdrojů smyslu - náboženskou praxi, rodinu, neideologickou práci - a mají tendenci být intelektuálně všežravější a v důsledku toho se povahově méně angažují ve stranické politice, dokud se věci opravdu, ale opravdu nezhorší. Myslím, že tímto způsobem konzervativci nechali věci sklouznout opravdu daleko po kluzkém svahu (i když tento koncept slovně podporovali) a nereagovali, dokud se věci nedostaly do krizového bodu. Konzervativcům trvalo dlouho, než si uvědomili, jak iracionálně (šíleně) je mnoho liberálů oddáno své politice, že pro mnoho liberálů je to celá jejich identita a smysl života, a co to znamená z hlediska toho, co je potřeba k porážce liberálů, aby politicky vyhráli.