Pokaždé, když mluvím s nájemníkem, kterého vystěhovávám, všichni bez výjimky chtějí, abych věděl, že jsou dobrý člověk. Silná lidská touha být slyšen. Není to něco, co jsem očekával, když jsem se poprvé začal zaměřovat na vystěhovávání. Nájemníci se ponoří do intimních detailů o tom, co se stalo, dají mi 10leté časové lhůty, vrátí se do doby, kdy podepsali nájemní smlouvu, atd... Mezitím si s nimi chci jen promluvit o nadcházejícím soudním procesu nebo se pokusit případ urovnat. Na tom nezáleží - chtějí mi nejdřív říct svou pravdu. Je to nezbytná součást rituálu. Je jedno, jestli to má nějaký dopad na kauzu, na vyjednávání, mnohdy to ani není k ničemu relevantní. Chtějí být slyšet. Někdy tato touha být vyslyšen vede lidi k tomu, aby šli k soudu a nedohodli se. Lidé chtějí svůj den u soudu, chtějí soud svých vrstevníků (nebo si to alespoň myslí). Je pro ně důležité vědět, že jsem je slyšel a pochopit, že to nejsou špatní lidé. Trvá jim výjimečně dlouho, než mi řeknou svou verzi událostí. Proč nezaplatili nájem, jak je můj klient skutečný šmejd a jak to ovlivnilo jeho život. Nic v jejich příběhu mě nepřiměje změnit můj postoj. Pokud něco, poskytnutí více informací o vás mi dává výhodu později. Ale musí to vypustit. Nesou ten příběh jako břemeno a někdo je musí poslouchat, jak ho vykládají. Není to jedinečné pro nájemce. Platí to téměř pro každou stranu, kterou jsem zastupoval v soudním sporu. Účastnil jsem se desítek mediací. A téměř pokaždé si můj klient najde 30-40 minut, aby mediátorovi podrobně vysvětlil, jak mu druhá strana ublížila. Zpočátku jsem se snažil svým klientům říct "mediátor není vyhledávač faktů, zaplatili jsme za 4 hodiny, neztrácejte je snahou přesvědčit mediátora o vaší verzi". Nepomáhá to, každá strana to musí dostat ze svého systému. Chtějí mediátorovi všechno říct. Někdy se to stane při telefonátu s nájemníkem, když se poprvé bavíme o vypořádání. Někdy se to stane na chodbě soudní síně těsně před soudem. Stává se to často před soudcem, když právě stanovujeme datum procesu. Prostě si nemohou pomoci - příběh není relevantní pro stanovení data soudu, ale ponoří se do tirády, kterou nacvičovali několik dní před slyšením. Chtějí říct soudci a soudci, soudní síni, všem, proč nezaplatili nájem po dobu 6 měsíců. Jejich verze příběhu o tom, proč jsou dobrými a slušnými lidmi. Soudce je uctivě vyslechne, nechá je dokončit a pak řekne "děkuji vám, madam, ale to není relevantní pro dnešní slyšení". Musela jsem se naučit (a stále na tom pracuji), jak jim dát prostor, aby se vyložily a vyprávěly mi příběh. Na tom stále pracuji. Přivádí mě to k myšlence, že lidé možná jen potřebují být slyšeni. Zajímalo by mě, kolik stran nepodá žalobu/žalobu, pokud jim bude nabídnuta příležitost být někým vyslechnuta, opravdu kýmkoli.