Vytvářím, sdílím a snažím se prodávat své umění: - téměř každý den - těsně před přípravou dětského oběda - při vyhýbání se mozkové mlze a bolestem těla - těsně před tříděním prádla a nakládáním do pračky - vyzvednutí těsně před školou - i ta malá procházka mi vyrazí dech - mezi nakupováním potravin a vařením večeře, zatímco si děláte mentální inventuru spíže - hned po nákupu dětského oblečení online, protože roste strašně rychle (taky jsem zapomněla další pár bot pro jednu, právě jsem si vzpomněla) - zatímco platím účty a modlím se za prodej, protože je to jeden z mých hlavních zdrojů příjmů hned po grafickém designu a doufejme, že brzy - fotografování - po návštěvě dalšího lékaře, protože si chci odpočinout od stresu - v nemocnici jsem letos často, shrbená nad notebookem a čekající na výsledky testů, protože zatímco přemýšlím o tom, co se děje se mnou, přemýšlím i o tom, že bych ráda nechala nějaké peníze rodině, kdybych tam najednou nebyla. - při vymýšlení halloweenských kostýmů, vánočních dárků, plánování tance, který se chystá ve škole pro děti - když jsem tak vyčerpaná, že jsem mohla jen brečet, ale stejně to zkusím znovu - při odloučení od traumatu z minulosti, které mě stále denně pronásleduje - a zároveň se cítím provinile, že stále dělám umění a snažím se to uskutečnit několik let po tomto fenoménu Web3 - i když mám pocit, že mě oči štípou, selhávají, lámou neustálou září obrazovky, - zatímco mě sžírá blues, pochybnosti o sobě samém a panika. - Zatímco jsem posuzována, ignorována, kurátorována nebo vynechávána, na seznamu nebo ne, cítím se, jako bych byla součástí skupiny nebo venku, křičím do nicoty nebo se topím v hluku. Snažím se být neúprosný. Stále doufám. A i když se topím, předstírám, že dokážu dýchat pod vodou.