Nejtěžší aspekt akademické kariéry – pro mě to byla úzkost z hodnocení. Vysvětlím: Existuje vnímané hodnocení toho, jak jste dobrý ve srovnání s ostatními v oboru. Existují drobné signály, které vám i ostatním říkají, kde jste: na jaké konference a akce jste pozváni, ve kterých výborech jste, na které pozvané přednášky jste pozváni atd. Teď vysoko je někdo jako Terry Tao, Mozart matematiky, a pak další vítězové vysokých cen (například Fieldsova medaile). Ale většina lidí je někde uprostřed. Není jasné pořadí, ale i tak jsem se hodně stresoval tím, kde přesně se nacházím a jestli si moje vnímané pořadí zasloužím, nebo jestli se ke mně mocní kolegové (většinou ti zkušenější) chovají spravedlivě. Aby toho nebylo jisté, je jasné, že tento byznys s hodnocením a jeho signály také odrážejí kombinaci sociálních dovedností. Pokud jste konformní, obdivujte ostatní, dodržujete pravidla, pak to pozvedne vaši pozici. Pokud se vydáváte různými cestami, vnímáni jako neuctiví vůči autoritám a senioritetě, tak to bolí. V akademické sféře jsem si užil dobrý čas a většinou jsem si užil svou akademickou kariéru. Tato drobná cena v podobě úzkosti z hodnocení za to stála. Ale pokud se mě zeptáte, co je nejtěžší na mém akademickém životě, pak to nebyl výzkum, ani výuka, psaní grantů, ani část s přednáškami nebo zíráním na prázdnou stránku celé dny. Byla to Úzkost z hodnocení. Pokud jste akademik nebo jste byli, trpíte nějakou formou úzkosti z hodnocení? Jak se s tím vyrovnáváte?