Když můj manžel zemřel, protože byl tak slavný a známý tím, že nevěří, mnoho lidí ke mně přicházelo – a občas se to stává – a ptalo se mě, jestli se Carl na konci změnil a přijal víru v posmrtný život. Často se mě také ptají, jestli si myslím, že ho ještě někdy uvidím. Carl čelil své smrti s neochvějnou odvahou a nikdy nehledal útočiště v iluzích. Tragédií bylo, že jsme věděli, že se už nikdy neuvidíme. Neočekávám, že se s Carlem někdy znovu setkám. Ale skvělé je, že když jsme byli spolu téměř dvacet let, žili jsme s živým oceněním, jak krátký a vzácný život je. Nikdy jsme význam smrti nezlehčovali tím, že bychom předstírali, že je to něco jiného než konečné rozloučení. Každý okamžik, kdy jsme byli naživu a spolu, byl zázračný – ne zázračný ve smyslu nevysvětlitelného nebo nadpřirozeného. Věděli jsme, že jsme příjemci náhody... Ta čistá náhoda může být tak štědrá a laskavá... Že se můžeme najít, jak Carl tak krásně napsal v Cosmos, víte, v nekonečnosti vesmíru a nekonečnosti času... Že bychom mohli být spolu dvacet let. To je něco, co mě udržuje a je to mnohem významnější... Jak se ke mně choval on a jak jsem já k němu, jak jsme se starali jeden o druhého i o naši rodinu, dokud žil. To je mnohem důležitější než představa, že ho jednou uvidím. Myslím, že už nikdy neuvidím Carla. Ale viděl jsem ho. Viděli jsme se. Našli jsme se v kosmu, a to bylo úžasné. - Ann Druyan