Vlastním malou pekárnu. Nejsme slavní, ale platíme účty. Minulé úterý přišla žena. Svírala kabelku tak pevně, že jí zbělely klouby. Dlouho se dívala na vitrínu – příliš dlouho. Ukázala na nejmenší obyčejný vanilkový cupcake, který jsme měli. "Jen tenhle jeden, prosím," zašeptala. 'Mohl bys... Mohl bys na něj dát malou svíčku? Je to šesté narozeniny mé dcery.' Podíval jsem se na její boty. Byly mokré. Venku pršelo a ona sem přišla pěšky. Podíval jsem se jí do očí. S červeným okrajem. Ten pohled jsem znal. Je to pohled rodiče, který si musí vybrat mezi nájmem a oslavou. 'Promiň,' řekl jsem a nasadil nejlepší herecký výraz. 'Mám vlastně obrovský problém. Vidíte tenhle 8palcový čokoládový dort s jednorožčí polevou?' Podívala se na drahý dort na lince. 'Můj nový dekoratér to pokazil,' lhal jsem. 'Poleva je... Eh... nerovnoměrné. Nemůžu to prodat. Už jsem ho chtěl vyhodit do koše. Mohl bys mi udělat laskavost a vzít mi to z rukou? Zdarma. Ušetří mi to vinu z plýtvání jídlem.' Zírala na mě. Věděla to. Poleva byla dokonalá. Začala plakat, přímo před tácem s croissanty. 'Jsi si jistý?' zeptala se. 'Prosím,' trval jsem na svém. 'Děláš mi laskavost.' Vyšla ven s dortem, který by stál 65 dolarů, držela ho jako zlato. Včera jsem našel kartičku zasunutou pod dveře. Byl to obrázek šestileté holčičky. Jednorožec s velkým úsměvem. A roztřesenými písmeny voskovky: 'Děkuji, že jsi udělala mou maminku šťastnou.' Nejlepší zisk, jaký jsem za celý rok vydělal.