Měl jsem za sebou velmi pokorné dny. Stres z cestování zpět do mé rodné země s manželkou a dvěma dětmi (obě mladší čtyř let), ukládání našeho 30stopého karavanu a auta do skladu v Austrálii a sledování, jak děti prožívají bezesné noci a velké emoce, když zpracovávají změnu, kterou jsem pro nás všechny zvolil, je toho hodně. A přes to všechno jsem trochu sklouzla. Několik věcí mě posunulo a prověřilo mé odhodlání stát se nesobečtějším. Teď, když máte fotku, tady je posledních 24 hodin. Právě jsme přistáli po letu domů. Byli jsme vzhůru až do půlnoci předchozí noc a v 5:20 ráno jsme odešli na letiště. Po přistání jsme si najali auto a jeli tři hodiny úplně sbalení. Vzala jsem dětem autosedačky, protože je potřebují hned, jak dorazíme. Dnes ráno se to všechno stalo pokornou lekcí. Musela jsem jet zpět půjčeným autem tři hodiny, abych ho vrátila, a ano, nechala jsem dětská sedadla v autě, takže teď byly celý den se mnou. To samo o sobě byla zkouška... a já jsem ji prošel. Po odložení auta jsem nasedl do autobusu a začal si povídat s řidičem. Byl to polodůchodce divadelní zpěvák, který odešel z jeviště kvůli vyhoření. Řekl mi, že roky bojoval s bezesnými nocemi po pozdních koncertech, adrenalin a endorfiny ho držely vzhůru dlouho po pádu opony. Okamžitě jsem mu rozuměl. Řekl mi, že už 12 let jezdí autobusy a je nejšťastnější, jaký kdy byl. Seděl jsem hned vedle něj. Mluvili jsme o životě, vyhoření, poučeních, které jsme se naučili. Seznámili jsme se jako cizinci, ale plně jsme si rozuměli. Když jsem vystoupil z autobusu, řekl, "Doufám, že najdeš své štěstí a klid v sobě, než se budeš chtít vrátit k tomu, od čeho sis vybral pauzu." Podali jsme si ruce a já odešel. Teď sedím ve vlaku hodinu, než mě čeká další čtyřhodinová jízda autobusem. Tohle je pro mě všechno nové, jezdit veřejnou dopravou, protože je levná, protože mám čas, protože záměrně zpomaluji. Dřív bych si prostě půjčil auto za 3 tisíce, abych pokryl celé dva měsíce. Ale to není důvod, proč tu jsem. Jsem tu, abych vystoupil z rychlého tempa, uklidnil nekonečné záblesky stvoření ve své mysli a hledal klid. Stejně jako Buddha opustil pohodlí svého světa, aby pochopil utrpení z první ruky, dělám svou vlastní verzi toho z vlastní vůle. Pokud takhle štěstí nenajdu, jistě, vždycky se můžu vrátit k dřině. Ale já bych to považoval za selhání, protože to, co chci, je najít klid s ničím. Žádný luxus. Žádný příjem. Žádná očekávání. Jen můj skutečný účel: moje žena a děti. ...