Připadalo mi to jako horečnatý sen, jeden z těch okamžiků, které se v čase zdály být skutečně klíčové. Mělo to tu historii, že se chystá rozvětvit energii, a pak najednou všechno praskne zpět, jako by to bylo zpětně záplatováno. Stejná atmosféra jako střelba na Trumpa nebo Prigožinův pochod do Moskvy, věci překlápějící svět, napětí na maximu, budoucnost visící na vlásku... A pak se to nějak vyřešilo způsobem, který zanechal časovou osu podivně úhlednou, jako by se nikdy nic nestalo. skoro jako cestovatelé v čase, kteří se za sebou zametají. Kdyby to šlo jinak, OpenAI by byla toastem a kdo ví, jestli bychom se právě teď vůbec nacházeli v éře modelů uvažování.