Ve 3:50 ráno jsem jen zíral na zeď a přemýšlel o pomíjivé povaze života Když to dáte do perspektivy, že jednoho dne KAŽDÝ, se kterým jste vyrůstali, trávili čas nebo s ním měli příležitost si užívat / nenávidět život. Jeden den prostě zmizí tělesně i duchovně. A VŠE, na čem jste tvrdě pracovali, také navždy zmizí z vašeho života a vy ani nevíte, kdy ten den nastane a co se stane s těmi věcmi, kvůli kterým jste ztratili rozum. Možná jsem si po všech těch letech před obrazovkou v izolaci uvědomil, že je čas znovu usilovat o smysluplnou existenci v životě, než bude příliš pozdě, myslím, že jsem si uvědomil, že jsme my (jako obchodníci, lidé, kteří tvrdě pracují s méně sociálními interakcemi atd.) Nechte se příliš rozptýlit sledováním hlubších aspirací, práce, peněz, odpovědnosti, ambicí. Že skončíme s úplným odpojením mezi pocitem sebe sama a času a jen sledujeme, jak náš čas utíká, a teprve poté, co si uvědomíme, jaká byla skutečná oběť, když jsem nemohl udělat XYZ věc, nebo jsem zmeškal XYZ osobu/věc existenci.