V poslední době jsem četl řadu historií japonských společností a jednou z mých současných nejoblíbenějších dlouhotrvajících, neobvykle produktivních spoluprací je Soichiro Honda a Takeo Fujisawa. Když v roce 1948 založil svou společnost, Hondě bylo 43 let, jednu společnost již vybudoval a ztratil a víceméně připojoval přebytečné motory k jízdním kolům. S Fudžisawou se seznámil prostřednictvím společného přítele v roce 1949. Podle všeho to bylo velmi úspěšné setkání a okamžitě začali spolupracovat. Jejich partnerství bylo docela extrémním příkladem komplementarity: Honda dohlížela na vše technické, inženýrské, výrobní, výrobní. Fujisawa řídil vše ostatní, takže finance, prodej a marketing. A v podstatě nikdy nezasahovali do domény toho druhého. Nejdůležitější věcí na tomto nastavení je, že umožnilo Hondě věnovat se technickému vývoji jako jeho hlavnímu a ve skutečnosti jedinému zájmu. Honda vstoupila do závodu Isle of Man TT v roce 1959 jako první(!) Japonský výrobce se zúčastní nejprestižnějšího motocyklového závodu na světě, nejprve bez většího úspěchu. O pouhé dva roky později však tým vyhrál cenu výrobce (závodění bylo pro Hondu také pokročilým výzkumem a vývojem). Ve stejné době společnost Fujisawa vybudovala mimořádně sofistikovanou globální distribuční síť. V roce 1959 založil v Los Angeles společnost American Honda Motor Company, která vytvořila vlastní distribuční síť (spíše než aby pracovala prostřednictvím stávajících prodejců) a také založil evropské pobočky v Hamburku. IMO je vytvoření modelu Super Cub pravděpodobně nejlepší ukázkou jejich partnerství, které bylo odpovědí Hondy na to, co se v té době zdálo jako nemožný technický problém: vytvoření malého motocyklu, který by byl (relativně) levný, spolehlivý a tichý. Super Cub byl dostatečně tichý, aby mohl projíždět obytnými čtvrtěmi *a* extrémně úsporný. Ikonická byla také reklamní kampaň na model Super Cub. Fujisawa se záměrně chtěl zalíbit lidem, kteří se nepovažovali za motocyklisty, takže jejich reklamy často představovaly studenty a/nebo ženy v domácnosti. Aby demonstroval jednoduchost modelu Super Cub u prodejců, zavedl politiku, kterou prodejci nabídli, že naučí kohokoli jezdit během několika minut, a opět zabalil Super Cub jako vozidlo, které poskytlo osvobození jak od složitosti automobilů, tak od zastrašování tradičních motocyklů. A samozřejmě i dnes je Super Cub nejprodávanějším motorovým vozidlem všech dob, kterého se prodalo více než 100 milionů kusů. Je toho mnohem víc, co by se dalo říct, ale myslím, že další opravdu speciální věcí na těchto dvou je, že chápali, kdy mají odejít. Společně odešli do důchodu v roce 1973, když jim bylo ještě 60 let, což bylo mnohem dříve, než by mohli, zejména vzhledem k japonským firemním normám. Líbí se mi, že se nepovažovali za nenahraditelné génie a nástupnictví plánovali už nějakou dobu. Honda byla v tomto ohledu jednoznačně lepší.

Velkou část tohoto vlákna jsem převzal z tohoto životopisu (ve skutečnosti to není *tak* skvělé, ale je to zábavné jako případová studie člověka Hondy). Lahůdkou jsou také archivy Honda:

Představte si, že soutěžíte s tímhle chlápkem.

@anuraagsidhu A co jste dělal vy v Hondě?