Včera jsem byl na rodinné akci a strýc se mě zeptal na situaci v Íránu. Viděl mě psát o makro trzích, takže chtěl pochopit, co se děje a jak o tom přemýšlet. Začal jsem ho tím provázet. Narušení v Hormuzu, zrušení sankcí, co to znamená pro ceny. Normální konverzace. Jeho bratr seděl přímo tam a poslouchal. Dnes volala teta. Řekl mi, že jeho bratr byl po tom rozhovoru rozrušený. Ne přímo na mě, ale na situaci. Ukázalo se, že si před pár lety prošel něčím podobným. Ropa prudce vzrostla, jeho portfolio krvácelo, panikařil a prodával v nejhorší chvíli. Nikdo kolem něj trhům nerozuměl, protože neměl komu zavolat, takže jen seděl a díval se na obrazovku sám, a v tichosti dělal špatná rozhodnutí. A včera tam seděl a sledoval, jak mu nenuceně vysvětluji herní plán, jako by to nic nebylo. To ho zasáhlo, ne moje analýza, ale mezera. Chvíli mi to leželo v hlavě, protože jsem si tím zažil taky, možná ne ve stejné situaci, ale ten pocit znám. Ten tichý, téměř hanebný vztek, když sleduješ, jak někdo hledá pomoc za něco, s čím ti nikdo nepomohl. Buď proto, že jste nikoho neměli, nebo jste nikdy nedošli, že se vůbec zeptat ne. Víš, jak to chodí, když ti mozek rozdělí svět na dvě části. Lidi, kteří mají někoho, komu zavolat, když se věci rozpadnou, a ty, jak s tím sedíš sám a řešíš to těžkou cestou, protože to bylo všechno, co jsi měl. A místo toho, abyste tu bolest cítili, mozek udělá něco divného. Obrátí to a promění to v odsuzování, jako bych to zvládl sám, proč oni ne, a jsou měkkí, když někoho potřebují. Začnete si říkat, že bojovat sám je silnější cesta a že jste díky tomu lepší. Dívat se na někoho svrchu je jednodušší než přiznat, že si přeješ, aby někdo přišel pro tebe. Jednodušší než sedět s tím, jak moc chceš, aby věci šly jinak. Takže si to mozek vybere a je to špatné místo k životu. Ale teď přemýšlím, že mu zavolám jen tak a zkontroluju, jak se mám, protože kdyby mi to teta neřekla, nikdy bych se to nedozvěděl, a to je ta část, která mě děsí. Kolik lidí kolem nás nese takovou tíhu a my si toho ani nevšimneme.