Myslel jsem, že mám s tátou ještě 10 let. Poslední dekádu léčil svůj CLL tak efektivně, že jsem někdy zapomínal, že má rakovinu. Infekce mu tak rychle vzala mozek, že když mi přistálo červené oko, mohli jsme vést jen jednoduché rozhovory ano nebo ne. Do 48 hodin to bylo hodem mincí, jestli mě pozná. O týden později naše poslední jiskra naděje zhasla a rozloučili jsme se. Nebylo žádné varování. Žádné upozornění, že si chcete trochu odpočinout. Proč jsem mu nevolala každý týden? Proč jsem ho nepožádala, aby mi ukázal fotky ze svého věku a nevysvětlil mu tu fázi života? Proč nemám víc jeho fotek? S ním? Jsem na sebe naštvaná za všechny ty chvíle, kdy jsem s ním nebyla. Jsem naštvaný na svět za to, jak náhle ho vzali. Tak brzy. Šest měsíců před mou svatbou. Nikdy jsem nemohl poznat své děti. Abych mu mohl říkat "dědečku". Nemohla jsem se dočkat, až mu to dám, a teď nemůžu. Posledních pár týdnů jsem zoufale toužil po kontrole. Nemohl jsem ovládnout byrokracii, která mu odmítla lůžko ve specializované nemocnici, kam daroval, i když jsme zaplatili soukromý lékařský let na jeho přepravu. Bolí to ještě víc, že nakonec by to nic nezměnilo. Teď už nemůžu ovlivnit, co se stalo mému tátovi, ale mohu ovlivnit, jak budu dál. Už neudělám stejné chyby, mami. Nenechám rodinu odejít bez silného vůdce, na kterého se mohou spolehnout. Nenechám své děti vyrůstat, aniž by věděly, kdo jsi byl, tati. Tvoje energie. Tvůj ohromující optimismus. Určení. Etika práce. Jak se vaše tvrdá intenzita v pozdějších letech proměnila v výraznou něhu. Budu tě dál dělat hrdým tím, čeho dokážu, i když už nebudu moci zažít radost z pohledu na hrdost ve tvých očích. Předám dál hodnoty, které jsme sdíleli. Dám svým dětem všechno, stejně jako ty. Promluv si s rodiči.