Tento týden jsem na své narozeniny napsal jako připomínku: Ó, vděčnost! Co bych v tobě mohl najít. Počkej na mě. Připomínáš mi to. Nabízíš mi všechno, co potřebuji. V takové dny se s tebou setkávám s větší námahou. Je toho mnoho, za co se těšit. Jsem spokojený. Myslím, že v tomto období roku se k tobě cítím nejvíc. Několik týdnů koncem listopadu a začátkem prosince, a doufám, že až do konce tohoto měsíce a do začátku roku, kdy budu moct sedět vedle tebe. Nabízíš takovou hojnost. Studna je bezedná. A často tě stále zanedbávám. Zapomínám se podívat. Když tě těžko najdu, musím si pamatovat, že tě musím jen vyslovit do existence, abys se stal mým. Stejně jako inspirace přicházíte z činů, ne z trpělivosti. Otevíráš mě. Samozřejmě, je snazší tě najít, když mám už otevřené srdce. Ale nesmím zapomenout: často jsi klíčem, který vyžadují dveře mého srdce. Jsi nástroj, na který mohu hrát sám. Tvůj zvuk je pak intimní, hřejivý šepot. Stoupá ve mně. Jsi zvuk, který vydáváme i v sboru. Tvar a textura jsou tehdy jiné, ale stejně sladké. Odráží a prohlubuje naše harmonie. Naše hlasy se postupně zvedají. A naše srdce spolu s nimi. Jsi těžký a lehký. Najdu tě na jednoduchých, nízkých místech. Pamatuji si tě s malými útěchami a lehkými úsměvy. Nacházím tě v nejvyšším vznešenosti, když krása nemá slova. Pamatuji si tě tváří v tvář slávě. Tiše, živě, velkoryse mě vedeš na dlouhé cestě domů.