Jedno z mých prvních setkání s NFT přišlo z věty v rozhovoru: "Moje díla nakonec skončí v významných sbírkách digitálního umění." Tehdy jsem nechápal, jak někdo může tak klidně hledět do budoucnosti něčeho, co sotva existuje. Ale ta sebedůvěra se mnou zůstala dlouho. Jak čas plynul, všiml jsem si, že se mé vlastní myšlení mění. Ne proto, že bychom najednou získali více důkazů — neměli jsme. Ale směr je nyní jasnější: digitální umění se postupně stává součástí širší historie umění, nikoli jen dočasnou anomálií. Často přemýšlím o přesycení. Ano, proud je obrovský. Ano, není možné vidět všechno. Ale to se děje pokaždé, když se objeví nové umělecké médium. Rychlost roste, objem roste, prostředí se stává chaotickým — ale hodnota se stále shromažďuje kolem těch, kteří pracují se smyslem, ne s množstvím. Pro mě digitální umění není náhradou ani revolucí pro samotné narušení. Je to prostě další krok v dlouhé řadě uměleckých médií. A začínám mít pocit, že nežijeme v "dočasném experimentu", ale v raných fázích něčeho, co se nakonec stane součástí kulturní krajiny. A možná nejpodivnější je tichá jistota, že se všechno ubírá tím směrem.