Existuje mnoho dobře zdokumentovaných případů ve farmacii, které hlásí vážné problémy s reprodukovatelností – některé analýzy zjistily, že více než 75 % publikovaných studií nelze replikovat. Je pravda, že farmaceutický průmysl má zodpovědnost nebrat akademická zjištění za bernou minci, ale zpochybňovat je a ověřovat, jak by měl každý dobrý vědec. Vnitřní pobídky ve farmacii však vytvářejí své vlastní deformace. Struktura je hierarchická: vědci na nižší úrovni provádějí experimenty a podávají zprávy o výsledcích svým manažerům a jejich výkon se posuzuje do značné míry podle toho, jak jsou tito manažeři spokojeni. Vyšší management má zase často drogové cíle nebo projekty, do kterých finančně a reputačně investuje – ale tyto priority musí být ospravedlněny, zvláště když nové akademické studie naznačují alternativní směry. To staví soudce do obtížné pozice. Ve skutečnosti experimenty často nefungují nebo se nepodaří reprodukovat ne proto, že původní práce byla chybná, ale proto, že věda sama o sobě je obtížná – je snazší, aby se jeden krok pokazil, než aby se všechno povedlo, podobně jako podle složitého receptu na vaření. Ale pod tlakem a s omezeným časem je často nejjednodušší ohlásit, že experimenty nefungovaly nebo se nereprodukovaly. Nemusí to být nutně nepoctivost – je to odraz kultury příchodu a odchodu, kde je cílem dokončit úkol, zaznamenat něco přijatelného a přejít k dalšímu.